Jdi na obsah Jdi na menu
 


ROZHOVOR K VYDÁNÍ DESKY GREATEST HITS
Co bylo impulsem k vydání desky Greatest Hits a co mohou fanoušci od alba očekávat?
Kryštof Michal: Vzniklo to tak, že jsme si vlastně skoro na poslední chvíli dali dohromady, že je to skutečně letos 15. let a protože je to takový ideální datum pro výročí, tak jsme se rozhodli vyrazit na klubový turné, abysme stylově poctili doby dávno minulé. Když jsme pak začali turné připravovat, tak nás napadlo, že by možná nebylo od věci vydat k tý příležitosti i nějakej nosič typu Greaters Hits, kterej by byl dárkem pro ty, co nás v dobách horších podrželi nad vodou a všeobecně všem, co nám během těch patnácti let pomáhali. Takže vydání týhle desky je výrazem poděkování z naší strany, že někoho baví nás třeba jen nějak povzbudit přes internet, přijít na koncert a tak dál. A vlastně je to i pro lidi, který ty řadový alba nekupujou a takových lidí je ohromný procento, takže věříme, že i hodně těch, co třeba nás znají zatím jen z rádia, tahle kompilace potěší. Nebylo to teda tak, že bysme si řekli „tak, vydáme Greaters Hits, když je to teda patnáct let“, to nás skutečně napadlo až potom, co jsme se rozhodli udělat klubový turné.

Takže to vlastně není ani nějaká rekapitulace 15ti let?
Kryštof Michal: Přesně tak. Není to žádný bilancování. Víceméně je to opravdu čistě a jednoduše, že nás napadlo, že by možná nebylo od věci teda ty Greaters Hits vydat. S tím jsme samozřejmě museli začít řešit to, co vlastně dát na to album. Když jsme zjistili, že skutečně už za těch patnáct let máme tolik hitů, což jsme ani sami netušili, že to vydá na samostatný album, tak jsme si řekli „není co řešit, tak to vydejme“.
 


Čeká na cdčku pro fanoušky i něco navíc?
Kryštof Michal: Nic speciálního jsme na to album nepřipravili. Je to pouze takový poděkování, takže jsou tam zobrazený všechny výrazný hity. Vesměs jsou to především singly, jsou tam zastoupený všechny desky, proto říkám singly a ne hity, protože se dá říct, že singly z prvních dvou deset, byť jsme byli kapela, o který se hodně mluvilo, nebyly zas až tak známý. No a pak je tam samozřejmě průřez hitů těch posledních čtyřech desek, takový tý „nový éry“, jak my tomu rádi říkáme a jak maj fanoušci ve zvyku sami říkat. Navíc je to obohacený ještě o tři písničky z DVDčka Live, který jsme vydali před pár lety. No, a protože ty tři písničky jsou ze záznamu s větším hudebním doprovodem, tak jsou vlastně ve verzi, která nikdy na CDčku nevyšla, takže je tu určitá míra exkluzivity. No a na závěr je to obohacený singlem z poslední desky, což je písnička „She’s So Complicated“, která je právě ke slyšení v rádiích a ke který dáváme aktuálně dohromady klip. Vydání tohohle alba nicméně neznamená, že bysme další album odsouvali třeba o dva roky. Nebereme Greaters Hits jako řadový album, je to opravdu jen výběrovka k výročí a po novym roce plánujeme začít pracovat na nový desce.
 
Co můžou fanoušci od nové desky očekávat?
Kryštof Michal: My tohleto nikdy neřešíme dopředu, to se prostě nakonec samo nějak vyvrbí.
Hynek Toman: Ona je každá deska od Regeneration až po teď maličko jiná. Pořád se snažíme nacházet nějaký nový věci, ale v zásadě chceme zůstat v prostě Supporti. Na každý desce jsou prvky všeho možnýho, má to svý hranice. Na albu Regeneration to byly prvky alternativnějšího typu, Tune de Radio zas mělo taneční prvky, tam jsme šli v podstatě až do funky v některejch skladbách, Midlife bylo zas takový hodně živý album a zase to bylo o něčem jinym.
Kryštof Michal: Vždycky je to tak, že tvoříme spontánně, podle toho, co se nám v danou chvíli líbí. To, co bude na desce, o tom nakonec rozhodne souhra kapely, kdy si prostě řeknem, který písničky tam nakonec chceme a je to. My jsme samozřejmě rádi, že z toho nakonec vždycky vyleze trochu jiná deska, než byla ta minulá. Není dobrý se zarytě držet jen jednoho stylu.
 
 
Mezi druhým a třetím albem jste měli nevyžádanou pauzu, která byla způsobena tím, že se nelíbil koncept třetího alba, neboť se žánrově odkloňoval od těch divočejších začátků. Když jste pak po letech nakonec přišli s třetím albem, které mělo úspěch, byl to ten tehdy odmítnutý koncept?
Kryštof Michal: No vlastně jo. My jsme se tomu v roce 2000 hrozně smáli a říkali „no my jsme snad v roce 96 vytvořili nadčasovou desku a museli jsme pět let počkat, než to ten trh zkousnul“.
Hynek Toman: Přibližně ze šedesáti procent sou tam songy, který jsou z toho původního materiálu, třeba písničky Wet Dream a Fisherman Friend’s.
Kryštof Michal: Ono tam především nebylo to, že by od nás někdo v roce 2000 čekal, že budeme pokračovat v tom hardcoru. Když jsme se rozhodli, že budeme po letech pokračovat, nebyly tam žádný „ale“, nebo „chceme to takhle“. My jsme řekli „ano, pudem, ale budeme to dělat tak, jak budeme chtít, v tom je naše podstata“. Zatím nás v tom ty další čtyři desky nechali.
Hynek Toman: … a nechaj.
Kryštof Michal: A nechaj (smích), protože už si do toho nenecháme mluvit a evidentně to k něčemu je.
Hynek Toman: My jsme si vlastně ani nikdy nenechali a to byl důvod, proč jsme v roce 96 skončili, protože kdybysme prostě chtěli za každou cenu pokračovat dál, tak jsme udělali další hardcore desku a bylo hotovo. Ale radši jsme to nechali vyšumět, než abysme se někomu podřizovali a lezli z nás úplně jiný věci, než jak jsme to tehdy cejtili. Holt už jsme se změnili tehdy a zpátky se nám nechtělo.
 
 
V posledních letech je ten rozmach věhlasu kapely ohromný, jak to vnímáte?
Kryštof Michal: Samozřejmě jsme si vědomí toho, že se to někam posunulo, ale v Čechách všechna sláva polní tráva. Tady se dobře žije se slávou, tady to není tak, že bych trpěl tím, že mi fanynky stojej u baráku a moje žena na mě doma kvůli tomu křičí. Ono to tady takhle prostě nefunguje a já myslim, že každej náš známější umělec za to může bejt rád, protože je to takovej ten příjemnější druh slávy. Není to takovej ten druh slávy, co člověka obtěžuje.
 
Co je podle vás důvodem toho, že se podařilo Supporty tolik zviditelnit?
Kryštof Michal: Na to mělo vliv určitě hodně věcí, ale nejzákladnější věcí, kterou jsme měnili a po které se to začalo obracet, že jsme přestali diktovat médiím, co považujeme za důležitý singly a jak chceme bejt prezentovaný. My jsme si prostě řekli, že je to je stejně jedno, protože my budeme dělat to, co budeme chtít a jestli nás někdo bude prezentovat touhle písničkou a nebo touhle, to nám přece může bejt úplně šumák. Jde o to, aby nás někdo prezentoval. To je to pro nás podstatný. Navíc všechny rádia a média jsou soukromý společnosti a já přece nemám právo jim diktovat, teda, respektive mám, ale oni mají stejný právo mě odseknout, takže to stejně nemá smysl. My jsme tuhle hru postupem času tak nějak pochopili.
Hynek Toman: Za všema peckama na albu si vždycky stojíme. Pro nás na tom albu jsou, a jestli média hrajou písničku Cliché, od který jsem osobně nic nečekal, tak to pak člověka o to víc příjemně překvapí. Já mám rád balady a na každou desku jsem udělal nějakej podobnej cajdák a vůbec mě nenapadlo, že zrovna Cliché bude mít takovej úspěch. Rádia si tu písničku vybraly s tim, že to je prostě jasnej hit a já sem se smál „to víš, že jo, se všichni budou stavět na hlavu kvůli baladě“, protože takovejch balad je mraky. Ale měly pravdu a asi opravdu věděj, co ty lidi chtěj a já jim nebudu říkat „tohle nehraj, tohle nechci, aby byl známej singl“. Zrovna v případě Cliché bysme prodělali hodně.
 
 
Vrátím se trochu na začátek pro ty, co vás ještě tolik neznají. Jak vlastně došlo na to zpívání angličtině?
Kryštof Michal: Já jsem byl původně DJ, hudbu jsem měl strašně rád, odmlada jsem jí poslouchal, a byla to spíš tvrdší hudba. Navíc tak 99% písniček byla anglicky. Já jsem prakticky nikdy neposlouchal českou hudbu, nepočítám-li to, když sem byl fakt mladej kluk a hrál jsem na kytaru takový ty domácí písničkáře, jako byli Bratři Ebeni a Nohavica. Ale to mi bylo 12 let a na táborech tohle bylo normální (smích). Ale pozdějc šla ta česká hudba úplně do stoupy. Já jsem pak už prakticky českou hudbu vůbec neposlouchal a jako DJ jsem českou hudbu ani nikdy nehrál. No a to DJování pak vedlo ke vstupu do kapely, protože jeden večer za mnou přišel Petr Hošek, frontman kapely Plexis, se kterym jsem se znal z toho klubu a on mě vždycky viděl, jak si tam ty písničky zpívám, a povídá „hele, včera sem byl na koncertě a zaslechl sem tam nějakou kapelu Johnův píst a myslim, že potřebujou zpěváka“. A já na to „a co s tim jako mám dělat?“. A on „no, mě se zdálo, jak si tady všechno zpíváš, že bys to mohl zkusit“. No a tak asi za tejden sem zavolal Hynkovi, dorazil do zkušebny a jak jsem popad mikrofon, tak sem naprosto automaticky začal zpívat anglicky. A nikdo se nad tim nepozastavil a ani se to neřešilo. Řešit se to začalo až ve chvíli, kdy se nás na to lidi začali ptát. Ona tam taky byla ta vazba, že Hynek tehdy chodil s Češkou, původem žijící v Kanadě, a ta v tý době už měla vytvořený nějaký texty a ty byly v angličtině.
Hynek Toman: V tý době jsem ty texty zpíval já a současně sem u toho hrál na kytaru, ale moc jsem tu kombinaci nezvládal, takže příchod Kryštofa sem vítal. A tu angličtinu jsme nemuseli řešit i proto, že ve chvíli, kdy ten člověk angličtinu umí a nemá problém s akcentem, tak není důvod jí řešit a Kryštof už v tý době uměl anglicky perfektně.
Kryštof Michal: Upřímně, první impuls byl samozřejmě i ten, že z toho začalo něco bejt, protože díky angličtině kolem nás tehdy vzniklo ohromný haló. Něco takový tu prostě nebylo obvyklý a lidi se na nás začali ptát, což bylo jen dobře.
Hynek Toman: My si samozřejmě zpětně uvědomujeme ten handicap, kterej jsme si tím zvolili, neboť díky tý angličtině si myslim nikdy nebudeme třeba jako Kabáti, kterejm na koncert přijde patnáct až dvacet tisíc lidí, protože si s nima můžou ty písničky zpívat od začátku do konce, protože jim rozuměj. A to se nám nestane, protože na našem koncertě tak třetina lidí ten text opravdu dobře znát a ostatní jen poslouchaj. Atmosféra našich koncertů tak asi nikdy nebude působit tak naladěně, jak to je u kapel, co zpívaj česky, protože se vždycky najdou lidi, co nás budou jen poslouchat, ale nepůjdou s tim textem.
 
 
Celou kariéru prokládáte větší haly s vystupováním v klubech. Co je vám sympatičtější, jak se stavíte k hale, ke klubu a k festivalům?
Hynek Toman: Asi tak. Festival, směska lidí, nejenom naši fanoušci. Tam nás baví, když se nám povede strhnout i tu vlnu lidí, který tam původně nepřišli na nás. To když se povede, to je naprostá bomba. Halovej koncert, náš samostatnej, to jsou vesměs naši fanoušci, co nás znají, takže tam je to show pro fanoušky a klub, to je taková intimnější záležitost, protože tam už těm lidem člověk vidí do očí. Tam je takzvanej full contact.
Kryštof Michal: Ono je to jako s jídlem, člověk to musí střídat, aby se mu z něčeho pak už nezvedal žaludek. Každá akce má svoje, když se povede koncert v hale, je to úžasný a když se povede klubová akce, je to stejně úžasný. Všechno má svoje a díky bohu, že to můžeme střídat a prokládat, protože kdyby to bylo jedno furt dokola, tak by se z toho člověk asi časem zbláznil.
Svého času se hodně řešil odchod Jaromíra Helešice (exkytarista). Zlé jazyky tvrdily, že šlo o peníze, vy jste to vysvětlili tvůrčími rozchody. Můžeme to nějak rozvést, aby tahle kapitola z historie Support Lesbiens byla jednou pro vždy jasná?
Kryštof Michal: Samozřejmě to nebylo kvůli financím, což dle mýho už v tý době muselo bejt naprosto jasný tomu, kdo tu kapelu trochu víc sledoval. Nicméně není úplně pravda, že by to bylo jen kvůli tvůrčí části, my jsme se hlavně rozpadli lidsky, což je zrovna to, co je v kapele nejdůležitější a co musí bezpodmínečně držet. S Jardou jsme si bohužel přestali rozumět, on měl hodnoty srovnaný jinak než my a nebylo to slučitelný tak, abysme mohli dál fungovat lidsky, natožpak jako kapela. Podstatný bylo to, že my dva s Hynkem jsme se shodli, že Jarda to má jinak a je pravdou, že devadesát procent času, kdy se ten konflikt odehrával, tak ta kapela spěla ke konci. A to i v našich hlavách. My jsme skutečně věřili tomu, že zase po dvou deskách skončíme. Teprve v okamžiku, kdy jsme řekli „ne, nejde to, zkusili jsme všechno“, tak teprve v tu chvíli nám došlo, že je to vlastně jen na mě a Hynkovi, jestli budeme dál pokračovat a že nemusíme zaniknout.
Hynek Toman: My jsme v podstatě měli vsugerovanou takovou tu představu, jakou měli zafixovanou i fanoušci a odborná obec, že ve chvíli, kdy jeden z toho poměrně důležitýho tria odejde, tak to najednou nemůže fungovat. A to byl nejen zažitej názor, ale v tý době i něco, co sme si mysleli my sami.
Kryštof Michal: No a pak nám, v podstatě až na poslední chvíli došlo, že to tak vůbec není. Že my dva jsme schopný v tom pokračovat a akorát je potřeba najít za Jardu někoho jinýho. A popřípadě nejenom za Jardu, ale postavit tu kapelu úplně znova, coby pětičlennou partu, což jsme vlastně vždycky chtěli a to byl třeba jeden z těch rozkolů, co jsme s Jardou léta řešili. On chtěl trio, my jsme chtěli mít kapelu. A podobně neřešitelných problémů bylo víc a víc, takže to pak dospělo do jedinýho možnýho stádia a to do chvíle, kdy nám došlo, že tohle trio skončilo.
 
 
A poslední taková otázečka. Vy jste Kryštofe režíroval několik videoklipů vaší kapely. Díky natáčení podobných věcí se člověk navíc naučí pohybovat před kamerou. Neplánujete třeba nástup do filmu? Teď je to hrozně populární, aby herci hráli, nebo dokonce rovnou točili filmy, neláká vás to?
Kryštof Michal: Já teda k tomu žádný sklony nemám.
Hynek Toman: …masovýho vraha by musel hrát.
Kryštof Michal: To je fakt, bych si vyčesal vlasy dozadu.
Hynek Toman:… pořádný mozky aby lítaly.
Kryštof Michal: A hrál bych nějakýho úlisňáka, to by mi šlo (smích). Ale vážně bych o tom přemýšlel, kdyby mi někdo nabídl, abych v něčem hrál. Ale asi bych o tom zároveň víc pochyboval, jestli na to mám, jestli to utáhnu. Zatím jsem žádnou nabídku nedostal a rozhodně mě to netrápí. S herectvím jsem nikdy nekoketoval. To už mě víc láká sedět za kamerou jako režisér.
Což znamená, že by vás lákalo třeba film natočit?
Kryštof Michal: Toť otázka. Možná že i jednou ano. Je spousta literárních věcí, který bych rád viděl převedený na filmový plátno. Možná že si to jednou zkusim, ale prozatim moje ambice tak dalece nedosahujou. Navíc by to bylo v přímym rozkolu s kapelou, neboť něco takovýho je práce minimálně na rok a ten rok by prostě na tu hudbu nebyl čas, takže buď by to musela dělat celá kapela a nebo by měla na rok pauzu. Já vim, jak náročný bylo dělat pouhýho prvního asistenta režie na Samotářích a vim, jak to bylo náročný jen díky tomu, že v tom filmu bylo strašně moc lokací. Něco takovýho je prostě hrozně velkej závazek a prozatím je pro nás pořád hlavní naše hudba. A toho se teď hodláme držet.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář